Už od ledna se ve školních lavicích nemluvilo o ničem jiném než o maturitním plese. Každý se rozhodoval, co si vzít nebo nevzít na sebe, zkrátka všichni byli úplně vyplácaní. Mě osobně to bylo úplně jedno, protože ples pro mě neznamenal vůbec nic. Akorát ztrátu peněž, případný trapas a v neposlední řadě i společenské unavení, kterému se mezi později narozenými říká opice. Ples se na rozdíl od loňského obešel bez problémů, ale to bylo způsobeno zřejmě tím, že dnešní zkažená mládež, mezi kterou se řadím i já, se úderem dvaadvacáté hodiny záhadně vytratila z plesového parketu na parket taneční, který se nachází zhruba minut a půl chůze od plesového kulturáku. Pro nás čtvrťáky začínal ples už brzy odpoledne. Nevím, jak se připravovaly holky, ale jak se připravují kluci na takovou akci, to mi utajeno není. Sejdeme se někde u chmelového moku v jednom nejmenovaném baru a za různých hádek o politice či sportu se psychicky připravujeme na samotný ples. Cesta autem nebyla letos nijak pohodlná, zvlášť když nás bylo v autě 5 a Dušan Hapujda. Nicméně dorazili jsme včas a tak naše kroky směřovaly kam jinam než do hospody. Nejsme žádní alkoholici, ale poslouchat rodiče a prarodiče mých spolužáků a jejich věty jako např.: “Jé, tobě to ale sluší“, tak na to nemám nervy. Už si nevzpomínám, kolik bylo hodin, ale najednou jsme stáli seřazeni a lidé různých věků a pohlaví na nás koukali jako na hokejové Bohy z Nagana. Šerpování bylo celkem v pohodě, i když já, dítko smůlou do života vybavené, přišel jsem při šerpování o kousek zubu. Po šerpování nastala věc, od které jsem se distancoval už od začátku. Ta věc, po které bych měl do šedesátého šestého roku mého života noční můru, kdybych se jí zúčastnil, byla předtančení. Naštěstí to z pohledu diváka netrvalo dlouho, a po chvilce jsem se konečně dostal na ochutnávku piva i v plesové hale. Bylo odporné. TFUJ!! Musel jsem si zpravit chuť nějakým tím panáčkem. To už se blížila dvaadvacátá hodina, a hausáci a různí neinteligenti jim podobní začínali slintat a dostávat abstinenční příznaky (absťáky – pozn. Autora) z hudby, kterou produkovala kapela lidí, které jsem vůbec nevnímal. „Kdepak, není nad diskotéku“, slyšel jsem z davu, když i já opouštěl ples a mířil do místnosti, kde až do rána vyhrávala velice duchaplná hudba alá TUC TUC TUC TUC TUC TUC TUC ……. Ten Kytler snad nemá rozum. Ale s něčím takovým jsem počítal, neboť ho znám jako svůj oblíbený alkohol. Po vchodu do MAXE, tak tomu říkají, mě přes ksicht vpálilo lepáka něco, s čím jsem sice počítal, ale ne v takové míře. Na teploměru jistě vyšplhala rtuť minimálně na 30 stupňů, což mi na čele vyrazilo několik kapek potu a já to tam začínal nenávidět. Až do 02:00 hodin jsme se tak nějak celkem dobře bavili dohromady – nás pár čtvrťáků a asi 5 prvaček, které nebudu jmenovat. Po skončení diskotéky, „trošičku“ omámení alkoholovým oparem, jsme autobusem nejeli nikam jinam, než tam, kde nám nalejou. Existovaly jen 2 místa. Jedno z nich bylo doslova narvané našimi spoluobčany různé barvy pleti vydělávajících peníze na výherních automatech pro své početné rodiny. Z vlastní zkušenosti vím, že není lehké vyjít s těmito lidmi, tak jsme se odebrali s poslední nadějí do míst, kde ještě před třemi měsíci byl nejlepší podnik ve východních Čechcách. Avšak nenávist a diskriminace k tvrdé hudbě vzala za své a na tomto místě vznikla obyčejná restaurace, která nám teď přišla vhod, protože zavírali v 7 ráno. Sedli jsme si do salonku, abychom nikoho nerušili, což se později ukázalo jako velmi dobrý tah, protože za chvíli nad našimi hlavami lítaly tácky pod půllitry a místností, ve které byli i 2 kantoři, 1 pankáč, 5 bývalých maturantů a my (bohužel už bez prvaček), se rozléhalo nelidské řvaní podpořené „trošičku“ nevhodnými texty různých písní. Radost z nás neměli, ale co by neudělali pro pár korun ze zchudlé studentovy kapsy.
Po páté hodině ráno se naše společnost začala rozcházet a i já začal uvažovat o odchodu, jelikož většina z příležících již spala s hlavou na stole. Občas se na stole objevily i nohy, ale toho už si nikdo ani nevšímal. Společnost jsem opustil v 05:07 a ty čtyři kilometry chůze, které mě čekaly, jsem si nedovedl dost dobře představit. Nakonec jsem je zdolal za 59 minut a šel spát s pocitem blaha (tento stav nemá nic společného s kantorem ing. Blahou – pozn. Autora). Z toho, co jsem až do teďka napsal možná vypadá, že 40. Maturitní ples nebyl pěkný, ale to je omyl. Byl to nejlepší ples (i když jsem byl zatím pouze na pěti plesech a ze tří si naštěstí nic nepamatuji). Je to prostě zážitek, zvlášť, když o několik desítek hodin později sedíte v zubařském křesle a naše oblíbená zubařka MUDr. Jaroslava Fišerová vám strká do pusy brusku a zabrušuje ulomený zub.
Napsáno pro školní noviny „PRASÁTKO BEZ CENZURY“. Neprošlo cenzurou vedení školy.
.
Žádné komentáře:
Okomentovat